Vo co go?

Co to vlastně je veganství? Jak to prožívám já a jak je to s mléčným a vaječným průmyslem?

Takových blogů, rozhovorů i článků najdete dnes nespočet. Nutno ale podotknout, že každý člověk vidí svět trochu jinak a stejně tak i každý vegan vidí to veganství trochu jinak. Já bych se vám teď ráda pokusila popsat svůj pohled. K tomuto článku se odhodlávám už delší dobu, ale i po více jak čtyřech letech veganství v tom stále nemám úplně jasno a možná to, jak to vidím teď bude za pár let trochu jiné.

Vegan. Spousta lidí to vnímá jako sprosté slovo. Mám kamaráda, kterému když nabídnu nějakou veganskou dobrůtku, odmítne a ještě si k tomu přihodí pár nadávek. Je to takový druh člověka, který, kdyby zjistil, že chleba je veganský, přestal by ho jíst. Proč na to lidé reagují tak nenávistně?

Veganství je životní styl. Není to jen způsob stravování, je to určitý pohled na svět. Na svět, který je díky lidské touze po moci znásilňován, předěláván a ničen. Někteří lidé jsou v honbě za mocí schopni přehlédnout spousty nepravostí. 

Koukněte se na kácení deštných pralesů - ničí zdroje kyslíku a kvůli čemu? Aby tam mohli vysadit krmivo pro krávy. Pro krávy, které další lidé znásilňují, kradou jim telátka, zabíjejí, vozí do supermarketů a následně vyhazují, protože se maso zkazí.

Nene, nechci zabředávat do těchto krutostí, chci vám po svém vysvětlit, jak veganství vnímám já a jak já vnímám reakce okolí.

Mléčný a vaječný průmysl aneb proč být vegetarián nestačí

Musíme to vzít ale od začátku - Když mi bylo 26, seznámila jsem se s Kájou. Prvním veganem v mém životě. Já tehdy byla masožravec nebývalých rozměrů. Když jsem začala s Kájou chodit, začala jsem s ním veganství rozebírat. "Proč nebýt jen vegetarián" byla jedna z prvních otázek. "Vždyť slepice stejně bude snášet vajíčka a když nemá kohouta, bude vajíčko neoplodněné a může se sníst, ne? A když kravičku podojím, tak jí tím přece nezabiju, bude žít dál." No jasně, to je pravda. Ale tady narážíme na ten způsob, jakým se tyto produkty získávají. Slepičky žijí stísněné v klecích nebo halách, za celý svůj život neuvidí slunce ani trávu. A když slepička přestane snášet, tak se prostě zabije a sní. Je to prostě produkt. Časem jsem i zjistila, že když se narodí kuřátka, tak v okamžiku, kdy se zjistí, že kuřátko je kohoutek, tak ho prostě zabijí. Viděla jsem záběry, jak dávají kohouty na běžící pás, který končí drtičkou. Prostě je rozemelou na kousky, protože kohouti se do jejich byznysu nehodí - nesnáší vajíčka. Nebo je dají do neprodyšných krabic a pustí tam plyn... Kdysi se takto zacházelo s lidmi. S kuřátky se tak zachází dodnes.

A kravičky? Víte, aby kravička mohla dávat mléku, musí ji uměle oplodnit. Jakmile se narodí telátko, mamince ho seberou (a většinou zabijí a prodají jako telecí) a maminku nasadí na mašinu, která z ní vydojí mléko. Není to hezký pohled, protože jejich vemena jsou po nějaké době vytahaná a mnohdy plná boláků. No a když kravička přestane dávat mléko tak jí zabijí a my si ji v regálech můžeme koupit jako hovězí.

Když to vezmeme takto, tak mléčný a vaječný průmysl je mnohem horší, než masový průmysl. Když zvířata chováte pouze na maso, tak ho vykrmíte a zabijete, v mléčného a vaječného průmyslu nejdřív živočichy znásilníte a až vám přestanou sloužit, tak je zabijete a prodáte na maso.

A už jsme zase u krutostí. Těm se ale vyhnout nedá...

Vědět versus uvědomit si

Už od mala víme, že maso je ze zvířátek. Časem se naučíme rozeznávat, že hovězí jsou kravičky, vepřové prasátka a drůbeží kuřátka. Když jsme v obchodě, tak víme, že v těch vaničkách leží kusy masa. Ale málokdo si to "uvědomí." I když jsem jedla maso, věděla jsem, že to jsou zvířata, viděla jsem různé záběry z jatek a měla jsem i touhu se účastnit zabijačky. Na Vánoce jsem kuchala kapry a byla to moje nejoblíbenější vánoční činnost. Kapra bych ale nezabila (trošku pokrytectví). Když jsem si ale začala s Kájou povídat a rozebírat otázky veganství, postupně jsem si začala uvědomovat, že to, co se ve velkochovech děje, není normální, že to přece není přirozené. Maso jsem ale jedla dál. Někde jsem totiž četla, že prý jen některé krevní skupiny jsou uzpůsobené k tomu nejíst maso a já se pokládala za tu skupinu, která bez masa nepřežije. Až když mě Kája viděl, jak jím utopence. Byl to příšerný okamžik a já si v tu chvíli řekla, že z lásky ke Kájovi to maso prostě jíst nebudu. A od té doby ho nejím. Trvalo to pak ještě čtvrt roku, než se ze mě stal vegan a dnes to je již více než čtyři roky a mé tělo je stále zdravé a netrpí nedostatkem.

Bylo ale důležité si projít tím procesem "uvědomění si" toho, že to maso je mrtvé zvíře. Hromada lidí si to určitě pomyslela a stejně tak i tu myšlenku zapudila. Protože maso je přeci dobré, tak proč nad tím přemýšlet...

Já si myslím, že když si člověk projde fází uvědomění si, tak budeme mít mnoho a mnoho nových veganů.

Jak to vnímám já a jak to vnímá okolí

Můj pohled na velkochovy je jasný - nechci se na tom podílet. To znamená, že nebudu jíst maso a žádné živočišné produkty. Lidi kolem mě jsou buď tolerantní nebo si nechávají své názory pro sebe. A pokud se rozhodnou o tom mluvit, míváme většinou hezké a nenásilné diskuze.

Nejčastěji se o tom bavím s mamkou. Máma si totiž myslí, že jsem se stala veganem jen kvůli Kájovi a mé veganství skončí naším rozchodem. Ano, nebýt Káji, nebyl by ze mě nikdy vegan, to je pravda. Ale že bych po rozchodu začala jíst maso? Tomu nevěřím. 

Jednou jsme takhle šli s mámou na procházku kolem farmy, kde mají krávy a ovce. Je to na vesnici a na první pohled to vypadá, že je to ideální místo. Až na pátek a sobotu, kdy lidé z okolních vesnic jezdí na farmu pro maso a mléčné produkty. No a já si na procházce před mamkou povzdechla, že je to hrozný. No a mamka řekla "alespoň je to humánní." A v tu chvíli jsem si řekla, co je humánního na tom zabíjet zvířata? A existuje vůbec něco jako humánní smrt?

Já nejsem proti, když máte domeček se zahrádkou, kde vám běhají slepičky a vy si od nich berete vajíčka. To mi přijde v pořádku. A ano, pokud máte na to žaludek a sami si to zvíře zabijete, proč ne. Mně se prostě nelíbí ty velkochovy a ta krutost, která se tam denně odehrává...

Pokud vás zajímá víc o velkochovech určitě se koukněte na dokument Dominion ZDE a na spolek zvířata nejíme, kteří v tomto směru dělají úžasnou osvětu. Vydali dokonce knihu Nesvoboda, která je celá věnovaná velkochovům.